---

• 

• 

• 

• 

---

V guatemalských horách

Jízda v horách patřila k dost obtížnému úseku naší cesty, ale přinesla své ovoce. Jednak na sebe byl člověk pyšný, co vyšlapal a kolikrát se překonal, jednak každá stovka metrů výš znamenala příjemnější vzduch a teplotu. A výhledy, ty byly opravdu zasloužené… Svět horských osad a mayských komunit, který se nám odkryl, bychom v nížinách nespatřili. Neviděli bychom kávové plantáže ani tradiční horské trhy. Byla to dřina, ale stálo to za to.

• 

• 

• 

• 

---

Mayské komunity

V horách jsme se dostali do úplně jiného světa – světa mayských etnik, které stále žijí velmi tradičním životem. Kolem 6 milionů potomků Mayů žijících v regionu od mexického Yucatánu po sever Hondurasu patří do desítek různých etnik, užívá desítky jazyků a dialektů a obléká se do stovek barevně odlišných vzorů. Byla to jedna z mála chvil na naší cestě, kde jsme se nedokázali domluvit, neboť španělština nám zde byla k ničemu – tou totiž často mluví ve vesnici jen pár lidí, ostatní používají mayské jazyky. Z nich jsme se my dostali do kontaktu se čtyřmi a to s Q’eqchi‘, Kaq’chikel, Quiché a Tzutujil. Zajímavé je, že v nedávné době byl v Guatemale zaveden zákon, který staví na roveň všechny indiánské domorodé jazyky a umožňuje všem občanům výuku právě v jejich rodném jazyce (v Guatemale je oficiálním jazykem kromě španělštiny 23 mayských jazyků).

Neznalost španělštiny však přináší mnoho úskalí, jež jsou velmi dobře zachyceny například ve filmu Ixcanul. 

---

Zvědavost, kterou jsme často svým příjezdem vyvolali, byla ohromná. Když jsme se například jednoho večera v provincii Alta Verapaz ptali po nějakém místě na přespání, seběhlo se kolem nás tak čtyřicet lidí a další stále přicházeli. Děti kulily svá velká očka, holky se chichotaly a kluci se tvářili vážně. Dokud nepřišel jeden starší pán (jak jsme později zjistili, jediný, kdo ve vesnici uměl španělsky), vypadalo to, že nám nikdo neporadí. Pán nám nabídl, že můžeme přespat naproti ve škole, která se právě nepoužívala, protože byly až do ledna tříměsíční prázdniny. Nakonec nás však zavedl do strmého kopečku nad školu, kam jsme byli následováni celým zástupem (ti vepředu pomáhali tlačit kola), a otevřel nám kostelík. Bylo to hezky symbolické, neboť se zrovna slavila první adventní neděle… Dali jsme se do rozdělávání stanu přímo v kostele (moskytiéry kvůli hmyzu) a byli dál pozorováni davem lidí, kteří v tichosti zůstali stát u dveří kostela, jen sem tam někdo zvědavě nakoukl dovnitř. Abychom proťali to zvláštní ticho, představili jsme se, kdo jsme, odkud jsme, všichni na nás ale jen upírali své oči a nic neříkali. Zeptali jsme se tedy, jakým jazykem mluví, a jedna slečna odpovídá, že Q’eqchi. Ač se konverzace nemohla nikterak rozvinout, ještě dlouho jsme slyšeli kolem kostela cupitání, hlasy a viděli zvědavá očka nakukující škvírami ve stěnách kostela…

---

---

Horské trhy

V horách funguji trhy tak, že každý den je trh v jiném městečku a to s pravidelností, tudíž lidé vědí, kde a kdy si mohou nakoupit. Nejslavnější trhy jsou v městě Chichicastenango, kde se konají každý čtvrtek a neděli a přichází lidé z celého okolí, i z velkých dálek. Jednou jsme přespávali u rodiny, kde se slečna po večeři při slabém světle posadila na pytel s kukuřicí a celý večer háčkovala drobné barevné květiny (ty se nakonec spojí v halenku huipil). A tak to mají mnozí – přes týden tvoří výrobky a pak jdou na trh.

Na ruční tkaní se můžete podívat zde:

Trh je neuvěřitelně živé a spletité místo, mnohdy se rozpínající do všech přilehlých uliček a dvorků. Pytle s rýží, kukuřicí, různými semínky, krásně vyrovnaná zelenina, ovoce všeho druhu často už nakrájené v pytlíkách, kusy masa, tortily vyrovnané do sloupečků nebo schované v lavorech pod barevným šátkem. Stánky s tradičními sukněmi a halenkami, ale i spousty „moderního“ oblečení, včetně hromádek „ropa americana“ – secondhandového oblečení. Člověk zde může ochutnat spoustu levného jídla, nakoupit výbornou zeleninu a ovoce. Výhodné je nakupovat až k večeru, kdy lidé prodávají levněji, aby se se zbožím nemuseli tahat zpátky.

Velmi speciální atmosféru jsme zažili na trhu v městečku Uspantán, ležícím ve výšce téměř 2000 m.n.m. Přijeli jsme sem se setměním, našli si nocleh a vydali se do chladného večera ulovit něco k snědku. Procházíme potemnělou uličkou, kde už mnozí balí své zboží. Mezi odpadky, které přinesl dnešní den, hledají štěstí pouliční psi. Na rožku uličky sedí pár lidí na malých plastových židličkách okolo stolku, na kterém má malá stará paní několik zakrytých nádob. Všichni něco jí a vypadají spokojeně. Přidáváme se a ochutnáváme bramborovo-masové empanadas, křupavou tortilku tostada s pomazánkou z kuřete a mrkve, a nakonec sladké smažené kuličky plněné banánem a fazolemi. Každý kousek jen za 1 quetzal (cca 3 Kč). Sedíme na obrubníku, vedle nás indiánská paní s dítětem v šátku, které má velký kulich přes malou hlavičku. Nejsme zvyklí na zimu, kupujeme si ještě horkou čokoládu, která se tu podává smíchaná na rýží.

• 

• 

Tržištěm v Chichicastenangu jsme se nechali polapit na půl dne. Zkoušeli jsme nová jídla, nakoupili pár dárečků a objevili stánek, kde se prodávaly různé barevné lahvičky s magickou tekutinou. Chcete mít štěstí v lásce? Mít hodně peněz? Ochránit dům a rodinu? Co přání, to jiná lahvička. Na zdejším tržišti se dalo najít obrovské množství předmětů a potřeb pro vykonávání mayských obřadů a kouzel. V této oblasti je silný náboženský synkretismus, křesťanství prolnuté mayskými obřady. Navštívili jsme kostel a kapli na náměstí a v obou byla velmi zvláštní atmosféra. Stovky svíček, obětní oltáříky, ženy za stálého mumlání rozhazují rukama.

---

Den pálení ďábla

Po celodenním stoupání a zdolání půl druhého tisíce výškových metrů jsme se nedaleko Sacapulas utábořili u jedné početné rodinky na dvorku. Vedle stanu nám šustí listy staré kukuřice, na jednom kopci se pnou k hvězdnému nebi černé obrysy borovic, na druhém kopci hoří oheň a bouchají různé rachejtle (misiles, baterías, morteros atd). Dnes je totiž 7. prosince a slaví se „Den pálení ďábla“ (quema del diablo). Jde o tradici, kdy spálením červené figuríny symbolizující ďábla, lidé vyhání zlé duchy z domovů. Zajímavé je, že ďábel má někdy i konkrétní podobu, například politika, který se občanům ve svém volebním období nezavděčil nebo znelíbil.

Pálení ďábla a případný ohňostroj je už ale pouhé završení prvního dne prosincových oslav. V 6 hodin ráno nás v centru Uspantánu budí hlasitá hudba linoucí se z náměstí. Dříve než obvykle se vyhrabáváme z postele a jdeme na průzkum. Uspanťané (a obdobně i na jiných místech) jednou za rok vytahují karnevalové převleky slavných historických osobností z dob řeckořímských, generálů z latinskoamerických bojů o nezávislost, nebo i komixových postaviček. Jednoduchými kroky tančí do rytmu latinskoamerických žánrů bachaty, marimby, cumbie nebo salsy.

Rytmus tradiční guatemalské marimby si můžete poslechnout zde:

• 

• 

Nebezpečnou součástí nejen oslavy pálení ďábla jsou petardy, které se dostávají do rukou dětem snad ve stokrát větším množství než u nás. Je dost zarážející vidět hloučky dětí, jak se navzájem ostřelují prskajícími létajícími motýly a počítají si přímé zásahy. Ke zraněním bohužel dochází často nejen při nebezpečných dětských hrách, ale i v továrnách na petardy. Výše zmíněná organizace Love for Guatemala se snaží pomáhat právě i těm, kdo se stali obětí tohoto hloupého nešvaru…

• 

• 

---

CESTOMÁNÍE – Guatemala: Říše Mayů

Náš osobní tip jsou ovšem dvě místa, která nám velmi učarovala: nádherné jezero Atitlán a bývalé hlavní město Guatemaly Antigua.

• 

• 

---

Guatemalská kuchyně

Při nakupování potravin v Guatemale můžete mít pocit, že téměř veškeré jídlo, které si kupujete, musí být už dopředu nějak posvěcené. Naše statistika totiž jasně ukázala, že po celé zemi neexistuje stánek s tortilami, který by se nejmenoval „požehnaní“ (bendición), pekárna, která by v názvu nenesla „boží dar“ (regalo de Dios) nebo obchůdek se smíšeným zbožím beze jména nějakého svatého. A když se s vámi po nákupu rozloučí slovy Qué Dios le bendiga (Bůh Vám žehnej), to už pak člověk ani nemusí do kostela.

V horské provincii Alta Verapaz, kde jsme se zdrželi déle, jsme měli možnost toho docela dost ochutnat. Jednou z nejtypičtějších, ale ne zrovna nejekonomičtějších nabídek restaurací je Kaq-ik, ohnivý vývar z černého krocana s chilli podávaný s tamaly (o tamalech si můžete přečíst více v článku o mexické kuchyni) bez náplně a s tortilami nebo rýží. K tomuto jídlu si můžete objednat nápoj pinol, složený z kukuřičné mouky, kakaa, anýzu, skořice a cukru.

V Chimaltenangu ještě v předkolumbovských dobách vznikl a v roce 2007 byl prohlášen nedotknutelným národním dědictvím tradičně ceremoniální pokrm pepián. Jedno nebo i více druhů masa se zadělává se žloutkem natvrdo a mletými mandlemi. Zatímco se připravuje vývar zvaný pepitoria, bokem se usmaží chayote, zelené rajče miltomate, sušené chilli guaque, indický sezam ajonjolí, česnek a rajčata, načež se přidá trocha vývaru, banánové slupky a celá skořice a vytvoří se chuťové velmi neobvyklá omáčka. Tento skvost se podává typicky s bramborem a zelenými fazolkami.

---

Zajímavosti

• pivo s rajčatovou šťávou, solí a limetkou michelada, kombinace zvláště pro Čecha znějící podivně, ale která výborně vzpruží po výkonu i po opici
• zdaleka ne pouze guatemalským nápojem je vychlazená horchata, rýžové mléko se skořicí a ledem
• na tradičních trzích jako je ten v Chichicastenangu jsou k dostání tortily z modrého těsta tortillas negritas
• řada podomácku vyráběných alkoholických nápojů jako cusha nebo caldo de frutas (na bázi zkvašené směsi ovoce), refresco de súchiles z ananasu, anýzu, pražené kukuřice, homole hnědého cukru (panela), zázvoru a drceného pepře
• nezáleží na tom, jestli sedíte v luxusní restauraci nebo svačíte u pouličního stánku, dip chirrimol z rajčat, koriandru, cibule, česneku a citronu nechybí na stole nikde.

• 

• 

Na závěr se zde můžete podívat na krásné záběry z rezervace na ochranu národního ptáka Guatemaly quetzala, jehož peří mayská civilizace využívala jako platidla a jehož název se stále používá pro pojmenování národní měny.

---

Tradiční hudba a hudební nástroje

---