---

• 

• 

---

Kolumbijská příroda

---

Bahenní koupel – Volcán de lodo  (Arboletes)

Po tak dlouhé cestě, co jsme urazili ve Střední Americe, jsme si pořádnou koupel zasloužili. A ne jen tak ledajakou – zdravou bahenní. Bahno v malém kráteru je tak husté, že o plavání nemůže být řeč – je to spíš takové nepatrné posouvání se, ale můžete v něm třeba hodiny jen tak ležet nebo sedět. Všechno ze sebe ale následně smýt ale trvá pěkně dlouho…  Ještě po týdnu nacházíme za ušima bahenní pozůstatky 🙂

• 

• 

• 

---

Medellín

V druhém největším městě Kolumbie Medellín jsme strávili asi tři dny a ač velkým městům neholdujeme, fascinovalo nás svou polohou. Leží totiž v údolí a rozpíná se po obou svazích vysokých kopců. V noci je to tudíž nádherná podívaná, kdy jste kolem dokola obklopeni světýlky pouličního osvětlení a rozsvícených domů. Méně krásná je ovšem vysoká míra kriminality, která zde panuje. Potkali jsme jednoho policistu, který nám vysvětlil, že mají po městě hlídkový systém – na různých vyhlídkách a vyvýšených místech jsou hlídky, které sledují město dalekohledem a v případě potřeby hned dávají vědět kolegům, kteří jsou dole. V Medellínu jsme také zažili trochu kultury, a to prohlídkou soch významného kolumbijského malíře a sochaře Fernanda Botera, jehož styl se vyznačuje proporční nedimenzovaností. Zavzpomínali jsme i na kolumbijského rodáka, spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu – G. G. Marqueze, který by letos oslavil 90. let, a koupili si noviny, pro které psal – El Espectador.

Medellín můžete virtuálně navštívit zde:

---

Popayán

Silnou atmosféru jsme zažili v Popayánu, kterému se přezdívá bílé město. Je postavené v koloniálním stylu a jeho centrum tvoří hlavně domy s bílými fasádami z vápna, které se prý takto omítaly proto, že se ze stěn tvořených mimo jiné i zvířecím trusem, šířila různá havěť. Vždy před Velikonocemi se fasády obnovují. Na rozích domů vyčnívají zvláštní neomítnuté části, kameny, tzv. drbátka. Nachází se tu i kopec, ze kterého je krásná vyhlídka na město – říká se, že je uvnitř kopce pyramida a proto jsou na něm cítit pozitivní vibrace a silná energie.

V muzeu zlata v Pastu sice zrovna chyběla její sbírka zlata, která v tu dobu byla převezena na jinou expozici, ale dozvěděli jsme se o  způsobech dolování zlata, čištění, vážení. Zlato se vážilo pomocí knoflíků (např. pánské knoflíky se 4 dírkami, dětský knoflík bez dírek).

• 

• 

---

A v horském městečku Los Llanos jsme si dopřáli i jednu netradiční kulturní vložku – návštěvu cirkusu (z Barranquily). V publiku jsme se tak odlišovali od ostatních návštěvníků, že to okomentoval klaun s tím, že „cirkus přišel navštívit Ježíš Kristus“ (myslel tím zarostlého fousatého Pepu).

• 

• 

Během naší cesty jsme navštívili dvě poutní katedrály a vyslechli si od místních legendy, které se k nim pojí. Prvním poutním místem je bazilika v Buga, a příběh nám vyprávěl mladý klučina Juan Pablo, také vášnivý cyklista, u kterého jsme na jednu noc našli střechu nad hlavou. Příbeh začíná v 16. století, kdy jedna chudá žena odkládala peníze, aby si mohla koupit kříž s Kristem, ke kterému by se doma modlila. Jednoho dne viděla, jak odvádějí jejího souseda do vězení za malou krádež jídla. Zaplatila za něj kauci penězi našetřenými na kříž. Zanedlouho potom spatřila, jak na řece pluje kříž s Kristem, přesně takový, jaký si přála – vylovila ho z vody a vzala si ho domů, kde pro něj vytvořila dřevěný oltář. Brzy ale zjistila, že kříž dokáže léčit – každý, kdo se ho dotkne, se uzdraví a splní se mu přání. Jistí katoličtí představení se jej snažili spálit, ale kříž tím jen rostl a zkrášloval se. Do Buga začali přijíždět poutníci a na začátku 20. století byla postavena velká katedrála Basílica del Señor de los Milagros.

• 

• 

Katedrála Las Lajas v Ipiales je další nádherná katedrála, ve které jsme se rozloučili s Kolumbií a vydali se dál, vstříc Ekvádoru. Je to poutní místo, kde se podle legendy jedna matka s hluchoněmou dcerou schovávala před bouřkou, když se na skále osvětlené bleskem zjevila Panna Maria a holčička poprvé promluvila. Od té doby se tu prý zjevila víckrát. Na místě byla vystavěna velkolepá katedrála – přímo ve skále nad řekou.

• 

• 

---

Valle de Cocora

A nakonec jedno kolumbijské přírodní NEJ: Valle de Cocora, přenádherné údolí plné vysokých palem, mezi nimiž se nachází i ty největší na světě – přes 60 metrů vysoké. Na tuto nádhernou scenérii se můžete podívat zde:

• 

• 

---

Jak jsme se projedli Kolumbií

Druhé ze zmíněných souostroví – San Blas, jsme míjeli asi o dva týdny později, kdy jsme celkem na čtyřech lodích skutečně do Kolumbie přepluli. Do Kolumbie by se dalo dostat i letecky, ale jednak se nám nechtěl řešit převoz kol, a jednak by to nebylo tak dobrodružné.

Už jsem zmiňovala v úvodu, že Kolumbií jsme se ani tak neprojeli, jako projedli. Při vzpomínkách na Kolumbii jsou čtyři pokrmy, které mi vyvstanou v mysli jako první: káva, banány, arepy a buñuela.

Co se týče prvního – kolumbijská káva si nás podmanila, ačkoli jsme si nedopřávali nic než café tinto – kávu v plastovém kelímku od pouličních prodavačů, velmi silně oslazenou panelou – kostkami surového cukru z cukrové třtiny. Nápoji, kdy je ve vodě rozpuštěná panela, se říká agua panela, a jak jsme si všimli, Kolumbijci jsou na poměr panely a vody celkem hákliví. Jednou jsme agua panelu naředili, aby jí bylo dost pro všechny, a nikdo to pak nepil…

Za poznáním kolumbijské kávy je ovšem nejlepší jet do oblasti zvané Eje Cafetero. My jsme se vydali na průzkum do městečka Manizales a nedalekého Salenta, kde byla cesta mezi nádherně uspořádanými kávovými keříky zalitými podvečerním sluncem něco neuvěřitelného.

• 

• 

• 

• 

Banány – snad každý den dostáváme od někoho jako dárek banány. Ale ne jeden nebo dva, rovnou celý trs nebo větev. Na kole se taková větev banánů celkem pronese, ale na druhou stranu rychle mizí, neboť banánová energie je vydatná svačina. Dá se říct, že jsme vlastně více méně jeli na banánovo-kávový pohon.

• 

A jak a z čeho se tito ostrovní lidé uživí? Jejich existence spočívá ve výměnném obchodu, lovu ryb, pěstování zeleniny a tropického ovoce na plantážích na pobřeží. V poslední době jdou na odbyt i rukodělné výrobky místních žen. 

Ze zelených banánů platano se dělají úžasné smažené placky patacones – naprosto jedinečné v kombinaci s avokádovým guacamole, posypané sýrem.

Kukuřičné placky arepy, často přidávané k hlavnímu jídlu,sice můžou vypadat jako velmi obyčejná věc, ale věru nejsou. Křupavé a v kombinaci se sýrem a čerstvou zeleninou (např. rajčaty) jsou něčím neodolatelným. Měli jsme tu čest dostávat je na jedné farmě, kde jsme na týden zůstali pracovat za byt a stravu – k snídani, svačině i večeři, a naprosto se nám nepřejedly, ba naopak. Arepu s kávou nebo kakaem si umím představit snídat klidně každý den.

Poslední zmíněné – buñuelos – jsou vlastně osmažené yucové koule (yuca, neboli maniok je někdy přezdívaná jako „sladká brambora“). Jako byste jedli bramborové smaženky, ale kulaté. Prodávají se v pekárnách a byly jedním z důvodů, proč naše cesta vedla od pekárny k pekárně.

Z výše zmíněné yucy se dělají i výtečné polévky nebo tzv. carimañola – pyrohy z uvařené a rozemleté yucy s masovou nebo sýrovou náplní. Papa Rellena je pak další pochoutkou. V podstatě jde o velkou bramborovou kroketu plněnou nejčastěji mletým masem, náplní však můžete potkat bezpočet – od sýra až po zeleninu a vejce. Je oblíbená v mnoha zemích Latinské Ameriky. Zde je recept, ač je video ve španělštině, je tak názorné, že by příprava pravé kolumbijské papy relleny neměla dělat problém:

Její peruánskou variantu si můžete vyzkoušet doma např. podle tohoto receptu (v češtině):

Pod pojmem Mazamorra si můžete představit vařenou loupanou kukuřici v mléce, která se často podává k hlavnímu jídlu – těžko rozlišit, zda jde o polévku nebo nápoj.

• 

• 

Sancocho je vlastně takový Eintopf – má sice svá pravidla, ale v podstatě je to polévka „co dům dá“. My jsme ho měli tu čest uvařit i ochutnat na výše zmíněné farmě v Don Matías a byl to skutečný společenský zážitek. Polévka se vařila venku na ohni, ve velkém kotli, do kterého každou chvíli někdo něco přidal. Všechny možné druhy masa, cibuli a česnek, kukuřici, banán platano, mrkev, rajčata,… Na jednu jeho „střídmou“ variantu se můžete podívat na tomto videu:

---

No a nakonec – nebyli bychom v Latinské Americe, abychom nezmínili všudypřítomné kuře s rýží a fazole 🙂

• 

• 

---

Hudební „sacocho“

Stejně jako je sacocho takový mix ingrediencí, i v kolumbijské hudbě najdete zajímavý mix žánrů. Měli jsme možnost o ní mluvit celkem často – poštěstilo se nám narazit na mnoho milovníků hudby. Jedním z nich byl například Armando, který měl pěknou sbírku hudebních nástrojů a jiných tradičních artefaktů, které nám dovolil si půjčit, ohmatat, vyzkoušet. Bubny, panovu flétnu, nejrůznější chrastítka (z dýní či ze stonků cukrové třtiny) nebo třeba charango, což je malá kytárka, kterou prý začali vyrábět indiáni po kolonizaci Španělskem v těchto malých rozměrech proto, aby se dala rychle schovat pod pončo – hru na kytaru měli totiž zakázanou.

V Kolumbii můžete slyšet od levných rytmů pouličního regaettonu nebo bachaty přes hiphopovou a rapovou hudbu až k tradiční Música andina – hudbou vysokých hor, pro kterou jsou typické dechové nástroje – panova a zobcová flétna (quenas). I v Kolumbii najdete písně doprovázené nástrojem marimba, vlastně takový dřevěný cimbál. Jde sice národní guatemalský nástroj, ale své místo má v mnohých latinoamerických zemích. Krásně vyzní v této (mé oblíbené) písni Amanese, neboli „Svítání“, kde se marimbou probouzí den…

Andské rytmy a zvuky fléten si můžete poslechnout například zde:

---

Pokud by vás zajímala kolumbijská hudba více, můžete si o ní přečíst na našem blogu v článku, který vznikl na cestě, z vyprávění místních. Na modře zvýrazněné názvy můžete kliknout – přesměrují vás k písničce.

• 

• 

• 

---

Kolumbijská setkání

Zhruba v polovině naší cesty po Kolumbii se k nám přidal jakýsi cyklista a po chvíli, co jel s námi, se z něho vyklubal žurnalista, co s námi nakonec udělal interview. Na základě článku, co o nás vyšel hned druhý den, nám pak zastavovali lidé, co o nás četli, a dávali nám dárky, nebo se s námi fotili. Zápis z deníku z jednoho takového dne pak vypadá takto:

Kolem poledne v kopci potkáváme rodinku, která nás motivuje tím, že když vyjedem až nahoru do Jardín, koupí nám pizzu. Asi 55 km s převýšením 1300 m, náročná cesta, ale krásná, všude kolem kávové plantáže. O něco později nám zastavuje další auto a v něm pár Eliana a Wilmar, kteří prý o nás včera četli na internetu a z Medellínu nám vezou džusy doufaje, že nás na cestě do Jardínu potkají.  Dokonce nám nabízejí, že nám zaplatí hotelový pokoj…

Jindy se nám stalo, že jsme stáli na semaforech a čekali na zelenou, a náhle z auta stojícího vedle nás vyjela ruka s pytlíkem broskví a vizitkou – prý až budeme projíždět přes Popayán, ať se určitě zastavíme. Takovémuto milému pozvání nešlo odolat, a tak jsme se skutečně o pár dní nato setkali – byl ovšem deštivý den, k tomu jsme někde špatně zahli, takže jsme projeli snad nejbahnitější cestou v okolí, a nakonec jsme se jako dvě blátivé koule dotrmáceli na adresu z vizitky: a před námi stálo milionářské sídlo, s nádhernou zahradou a starými veterány zaparkovanými před domem. A dokonce s vlastním zahradníkem a služebnou, která z nás rovnou strhla všechno špinavé oblečení, naházela to do pračky a druhý den jsme vše krásně voňavé dostali zpět. S milou rodinkou jsme strávili tři dny, provedli nás po městě, servírovali výborná jídla a spoustu jsme se toho zase naučili.   

• 

• 

Jiné velmi milé setkání se odehrálo nedaleko Salenta, kde jsme přespávali ve školní jídelně a dostali tam dva obědy, pěkně v plastových přenoskách, prý dvě děti ten den zrovna chyběly. Druhý den ráno jsme jim na hodině popovídali o naší cestě, ukázali kola, deníky a zodpověděli pořádnou nálož otázek J

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---