NIKARAGUA
Pás sopek ztrácející se na horizontu, jak je vykreslený na nikaragujské vlajce, ukazuje Nikaraguu přesně takovou, jaká ve skutečnosti je. Od prvních až po poslední kilometry v zemi, která se zdá menší, než podle své rozlohy 130.375 km² je, jsme sledovali zelenou řadu vulkánů Ohnivého prstence Pacifiku, abychom mezitím na 520 kilometrech projeli mnoha zachovalými i rozpadajícími se koloniálními městy, obkroužili třpytící se laguny a dívali se do nekonečných dálek Tichého Oceánu. I přes nízký ekonomický status země (nebo snad díky němu) nás lidé často přijali s otevřenou náručí. A otevřeli ji ještě o píď více, když zjistili, že nejsme gringos.
Legendami opředené sopky
V současnosti nejaktivnější sopce Střední Ameriky, Masaya, to bublá už po staletí. Hned co byla v roce 1529 slavným kronikářem Indií Fernándezem de Oviedo poprvé zakreslena a popsána, katolická církev vztyčila na okraji sopečného chřtánu velký kříž (stojí tam dodnes) kvůli ochraně před peklem samotným. O dvě a půl století později došlo k mocné erupci, kdy to už vypadalo, že proud valící se lávy nemilosrdně srovná se zemí blízké město Nindirí. Procesí, které zoufale vyšlo s kříži v ruce ve snaze lávu zastavit, podle legendy opravdu slavilo úspěch, když se láva zastavila o malé jezero těsně před městskými branami.
Indiáni rovněž věřili v přítomnost vyšší síly vycházející z Masayi. O žádném pekle ale řeč nebyla. Božstvo, z času na čas opouštějící svůj podzemní svět, aby lidem přineslo rady a poznání, si žádalo své oběti v podobě dětí a mladých dívek, které tam v hlubinách naplnily svůj osud.
Jako cyklisté jsme museli kola nechat na úbočí sopky a poprosit o svezení – na Masayu se totiž z bezpečnostních důvodů jinak než autem vystoupit nedá. A úplnou náhodou jsme si stopli kluka se španělské Zaragozy, Pepova univerzitního města, který byl ze setkání tak nadšený, že Pepu objímal jako krajana. Riziko chrlení popílku, které může člověku rozleptat plíce, je vysoké. Na vrcholku, odkud se dá sledovat nezapomenutelné bublání lávy v útrobách, je povoleno zůstat pouhých deset minut kvůli těžkým mračnům sirných výparů.
Při jízdě do Leónu se nám dlouhou dobu po levici tyčila majestátní sopka San Cristóbal a pověstí opředená hora Chonco. Její stráně jsou prý poseté všemožnými ovocnými stromy a při výstupu si podle legendy může každý sníst ovoce, co hrdlo ráčí. Nesmí si ale nic odnést s sebou, jinak už nenajde cestu zpět.
Své sopky má i ostrov Ometepe, který drží jedno zajímavé světové prvenství – jedná se totiž o největší ostrov na světě ležící uprostřed sladkovodního jezera. Pohled na jeho dominantní sopky Concepción a Maderas už z dálky stojí opravdu za to. Parníkem Che Guevara to z přístavu San Jorge trvá na ostrov zhruba hodinku, a pokud nechcete podniknout osmihodinový výstup na vrchol, jít na prohlídku starověké keramiky a petroglyfů, tak jeden celý den na projetí ostrova stačí. My tam ale nedobrovolně museli strávit dny čtyři, protože vítr je v lednu na Ometepe nevypočitatelný a žádná loď si v opravdu obrovských vlnách na jezero vyplout netroufla.
Traduje se, že kdysi ostrov posloužil jako útočiště pirátům po vyplenění koloniální Granady. Část pokladů měla ve skalách na úbočí sopky Concepción zůstat. Druhá legenda se týká ďábla Chico Largo – podle ostrovanů jistý Francisco Carballo s ním kvůli svým finančním ambicím „podepsal smlouvu“. Samotný mýtus se však zrodil až po Carballově smrti, kdy se prý ďábelský přízrak Chica Larga, požadující zpět svůj majetek, zjevil vojákům, kteří si postavili menší základnu na místě, kde původně Carballo žil. Vojáci se ho pokusili zadržet a vyplýtvali přitom celý arzenál munice. Následujícího rána byli mnozí vojáci pohřešovaní a na místě se našlo spousta mrtvých krav, prasat, psů i ptáků.
Novoroční oslavy – pálení starce
Vstup do nového roku jsme prožili v krásném koloniálním městě León. V Nikaragui je nepostradatelnou součástí oslav pálení starce, nesoucího symboliku starého roku. Vytvoří se figurína vrásčitého starce v ošoupaném oblečení, posadí se na ulici na židli nebo na schody, často ho můžete vidět s lahví kořalky v ruce. Když se čas starého roku naplní, starce lidé zapálí, starý rok se tak nechá odejít a nic nebrání příchodu nového roku. Vše se důkladně zapíjí národním rumem Flor de caña.
Rubén Darío
Český jazyk potřeboval své obrozence v podobě Jungmanna, Palackého nebo Dobrovského, aby pod nátlakem němčiny docela nezanikl. U kastilštiny se o nějakém zániku rozhodně hovořit nedá, ale i přesto našla svého obrozence, který už déle nesnesl zkostnatělost, nedostatek barevnosti a plastičnosti v soudobé literatuře i mluvě. Zpátečnictví a neoriginalitě hispanoamerického písemnictví bylo učiněno za dost, když na scénu vstoupil zakladatel světového modernismu Rubén Darío, jenž několik let pobýval v Leónu v Nikaragui a jehož dům a současně muzeum jeho tvorby jsme navštívili. Tučným písmem v muzeu vyčnívá věta „Hoy hablamos un español Darieno“ (Dnes hovoříme Daríovou španělštinou), která shrnuje a podtrhuje jeho význam na španělský jazyk jako takový.
Především básník, který ale pěstoval i tradičně hispánský žánr fantastickou povídku, byl překládán rovněž do češtiny. Mezi jeho nejslavnější díla patří sbírky Azul a Abrojos y Rimas. Zájemci o četbu fantastických povídek mohou sáhnout po publikaci Had, který se kouše do ocasu (2008), která zahrnuje povídky z dílny více než 40 latinskoamerických autorů včetně Rubéna Daría nebo jeho blízkého přítele Mexičana Amada Nerva.
Nikaragujské chutě
Národním jídlem Nikaraguy je gallo pinto (v překladu strakatý kohout) – název velmi zavádějící, neboť jde o pouhou rýži s fazolemi. Když jsme si gallo pinto objednali poprvé, byli jsme z „kohouta“ upřímně zděšení. Etymologii názvu nám nebyl schopen vysvětlit nikdo. Nikdo z Nikaragujců hrdých na své národní jídlo si zřejmě za celý svůj život nepoložil otázku, proč rýži říkají kohout. Bylo třeba zalistovat v encyklopedii mezinárodní kuchyně, abychom kohoutovi přišli na stopu. Ve středoafrické Rwandě od pradávna existuje pokrm s fazolovou variací a rýží v překladu se nazývající pinto. No a středoamerický gallo pinto vznikl právě poté, co do Nového Světa začali přicházet otroci z Afriky.
Dalším jídlem, které jsme zde mimo klasická jídla Střední Ameriky (kuře s rýží nebo tamaly) ochutnali, je vigorón, připravený ze škvarků, yuky a zelí, zabalený do listů banánovníku. Původně byl tím nejlevnějším a nejdostupnějším jídlem pro tvrdě pracující černochy, nakonec však už napořád zůstal součástí nikaragujské kuchyně.
Ve sváteční dny a občas i o nedělích lidé do banánovníkových listů pečlivě zabalují a poté v páře připravují nacatamaly. Už na jiném místě jsme psali o tradici přípravy tamalů v Mexiku a v Guatemale. Oba znějí i vypadají velmi podobně, ale tak jako má nacatamal o slabiku navíc, nese navíc i několik ingrediencí, které dělají jeho chuť bohatší. Do kukuřičného těsta se totiž kromě kuřecího nebo vepřového masa a rajčat přidává i přírodní červené barvivo achiote, šťáva z pomerančů, lístek máty nebo chilli. Když jsme jednou po setmění požádali o rozložení stanu u jednoho z mála domů široko daleko, paní domácí byla s ohříváním nacatamalů dokonce rychlejší než my s rozkládáním stanu a mile nás svou pozorností překvapila.
Jako rychlá jednohubka při namáhavých dnech s velkou porcí kilometrů se nám osvědčili široce rozšířené palačinky manuelitas nebo vesnické tortily quesillos s čerstvým bílým sýrem.
Oblíbeným místním pivem je Victoria a Toña. Zvlášť to druhé jsme si velmi oblíbili a společnost Toničky nejednou vyhledali 🙂
Pro zajímavost:
Většina nikaragujských ulic nemá jména ani čísla, proto může být práce listonošů, roznašečů pizzy nebo taxikářů dosti tvrdý oříšek. Tak například adresa na kamarády z města Mateare zní: z místa, kde stál strom ceiba, kráčet dva a půl bloku do kopce a je to modrý dům s plechovou střechou.
