PERU

Putováním po této tajemné a mýty opředené zemi Latinské Ameriky jsme strávili měsíc a velká část pro nás byla opravdu náročná – ať už to byla nekonečná cesta vyprahlými planinami při pobřeží, nebo dlouhá stoupání Andami až do výšek přes 4500 m.n.m.

Vzhledem k velikosti Peru a přejezdu And jsme museli pečlivě zvolit trasu – čímž jsme ale bohužel minuli některé významné památky (jako např. Cusco a Machu Picchu). Avšak díky druhé Janě, která Peru navštívila také, vám tyto skvosty neuniknou – pro bohatší peruánský zážitek se podívejte na její fotografie zde.

Geografie země je opravdu velmi různorodá, jsou to jednak pouštní oblasti při pobřeží Pacifiku, vysoké pásy And, které se zvedají do výšek přes 5000 m (nejvyšší hora Huascarán – 6768 m) až po amazonský prales. Na náhorní plošině, na samotné hranici s Bolívií, se nachází jezero Titicaca (3812 mnm).

Hlavním městem je Lima. Rozhodně nepatří mezi ta nejkrásnější města světa – jeho poloha je opravdu velmi nešťastná. Je jedním z nejsušších hlavních měst na světě a zároveň městem, které je většinu roku zahalené v podivném šedém oparu (průměrně je naměřeno něco přes tisíc hodin slunečního svitu za rok). Velmi neútěšně působí i rozlehlé přelidněné čtvrtě chatrčí na periferii města, tzv. calampas, kde se tísní chudí lidé v naprosto otřesných podmínkách.

Naše cesta započala dlouhým, přímo nekonečným průjezdem podél pobřeží Tichého oceánu. O takové tváři Peru jsme do té doby vůbec nevěděli, až tedy na varování jednoho cyklisty, který lamentoval nad tím, že kdyby to býval tušil, jel by jinudy. Myslím, že velmi výstižný je zápis z deníku z jednoho z mnoha monotónních opakujících se dní, které jsme si nakonec přece jen nakonec o něco zkrátili stopem.

Projíždíme podivuhodnou krajinou: po pravé straně moře, po levé nejrůzněji tvarované skalky a kopečky obrůstající trávou, rumiště, vysušené cestičky, malé jeskyňky, kde prý žijí ptáci chilala. Je to tu jak v nějakém opuštěném, ospalém kraji. Skoro žádná auta, skoro nikoho nepotkáváme. Spousty prázdných domků a opuštěných rekreačních center. Na břehu vytažené staré lodě. Obloha je šedá, supi krouží ve velkých hejnech nebo sedí podél cesty. Po těch zvláštních pahorcích občas probíhá stádo divokých koz, v jednom téměř vyschlém korytu řeky se prochází stádo koní. (…) Nebe je potažené smutnou šedobílou mlhou. Poušť. Odpadky. Úmorná jednotvárná cesta.

A aby toho nebylo málo – bezútěšná byla nejen krajina, ale následně i naše situace.

Došly nám veškeré zásoby jídla, včetně oleje a tuňáka poslední záchrany. Z tohoto důvodu jsme včera večeřeli nechutný těstoviny s hořčicí a dnes snídali suchou rýži. Někde jsme dokonce zapomněli kávu a cukr, lžíce a pánvičku. Došel nám i prací prášek, zubní pasta a dopsala propiska. Janča ztratila kraťasy na spaní a v horkém písku se jí odlepily podrážky u sandálů. Pepovi se rozbily sluneční (dioptrické) brýle – vypadlo sklíčko.

Aneb cestovatelské zapeklitosti – není to vždy jen pohodička :).

Tato krajina by snad ani nemohla být vhodnější pro následný nečekaný objev: malé městečko Chilca

Mimozemská setkání v Chilce

Jakou radost nám v pozdním odpoledni dělá kousek civilizace – stánky s UFO zmrzlinou, kde cedule hlásí, ochutnejte zmrzlinu z jiného světa… Ačkoli to původně nebyl náš plán, zůstáváme přes noc v městečku opodál, což se nakonec ukáže jako šťastný tah, neboť brzy zjišťujeme, že UFO zmrzlina se tu neprodává bezdůvodně a že jsme se ocitli na opravdu velmi zajímavém místě. Díky všem našim zjištěním se náhle ponurost místní krajiny změnila z depresivní v tajemnou…

Jak jsme se dozvěděli, peruánské město Chilca je známé fíkobraním, soutěží Miss Fík a fíkovou zmrzlinou, marmeládou i likéry. Nejvíc návštěvníků ovšem přitahuje něco jiného – častý výskyt neidentifikovatelných létajících objektů. Zprvu jen zaprášené pouštní město nám postupně odhaluje svůj charakter a nechá zapůsobit na naše smysly i fantazii. Koloniální kostel nebývalé krásy srovnatelný prý jen s katedrálou v Cuscu nás trochu vyvádí z míry symbolem lebky se zkříženými hnáty na kříži, přičemž hned vedle se v mlze rýsuje staré vrzající ruské kolo osvětlené problikávajícími neony. Na rožku sedí s flaškou (kolikátou?) 18% vinné pálenky (pisca) před svým domem ředitel místní ZŠ s učitelem matematiky a my jsme záhy podrobeni zasvěcovacímu procesu poznání nejen pisca, ale i zdejšího fenoménu OVNI (UFO). Po bodré zábavě odcházíme lehce klátivým krokem s doporučením na místní muzeum věnující se mimo jiné i ufologii a s flaškou skvělého sladkého vína Santa María z Lunahuaná. Tu pijeme ještě téže noci na střeše starého stadionu, kde dnes nocujeme, a vyhlížíme mimozemšťany.

Město Chilca, vystavěno na ruinách kultury Bandurria a později kultury Inků, je jedno z vůbec nejstarších v Peru a my jsme se o něm z muzea a od místních dozvěděli následující: leží na spojnici nedaleké pláže Yaya s andským vrcholkem Cerro la Estrella a právě tudy prochází pomyslná trajektorie výskytů záhadných světel, které zde lidé pozorují nahodile, ale překvapivě často. Malé soukromé chilcké muzeum je věnováno jednak roztodivným nálezům z dob minulých – židle vyrobené z velrybích obratlů, vrhací válečné zbraně guaraca, předkolumbovské malby boha pelikána nebo hudební nástroje pututo z mušlí, nás nicméně především zajímá něco, co by podložilo místní UFO mánii.

Na nástěnce jsou přišpendleny zažloutlé výstřižky z novin s výpověďmi místních a s články o provedených experimentech. Jsou tu i makety a modely létajících talířů a podmořské mimozemské stanice. Zajímavější je však několik zvláštních předmětů ve vitrínce. Na nedaleké pláži se nalezly kusy tkaných látek datovaných stovky let před příchodem Kolumba na americký kontinent, na nichž figuruje jasné vyobrazení mimozemských bytostí, některé z nich ve stavu těhotenství a s viditelnými pouze dvěma prsty. Pruh látky na obrázku sloužil k uchycení zaobleného kruhového plíšku s 33 vystouplými body podél hrany (rovněž součástí muzejní sbírky), který se pokládal na hlavu pro energetizaci těla. Náš průvodce, silně věřící člověk se slabostí pro zdejší tajemné úkazy, zdůrazňuje, že právě v symbolu kruhu a v čísle 33 (Kristova léta či počet páteřních obratlů) se má hledat cesta. Inspirovaní nálezem zmíněného plíšku byla sestavena skupina 33 nadšenců, která se na blízké pláži La Bruja pokusila napojit na komunikační kanál mezi mimozemšťany a lidmi. Prý poté, co se všichni zkoncentrovali, upadli do transu, ve kterém cestovali na velmi vzdálená místa v doprovodu jiných bytostí. Všichni sdíleli pocit, jako by byli pryč několik let. Ve skutečnosti ale uběhlo sotva deset minut.

Mnoho Chilkanů tvrdí, že viděli oválný objekt velikosti fotbalového hřiště, který se bleskurychle vynořil z moře asi 200m od břehu, noční obloha se na vteřinu rozjasnila jako za bílého dne, načež se objekt v mžiku vytratil směrem do hor. Mluví se o tajemné základně mateřské lodi nedaleko chilckého pobřeží, která má ležet na oceánském dně.
Kempování na plážích za účelem pozorování zvláštních světel je v Chilce běžné. Jeden zvláštní případ se prý udál zhruba před patnácti lety, kdy se jedna parta mladých lidí utábořila na pláži a večer trávili kolem ohně. Ten jim ale po nějaké době zhasl a oni si všimli malého světla v dálce. Mysleli si, že je to také oheň a chtěli si tam dojít pro zapálenou větev, ale báli se, a tak házeli kostky o to, kdo půjde. Co se tam odehrálo, nevíme, ale když se prý kluk, co prohrál, po chvíli vrátil mezi své kamarády, ti ho nepoznali. Byl o padesát let starší. Podle tohoto případu i jiných zjištění se předpokládá, že v blízkosti UFO bývá zvláštní magnetické pole, kde čas ubíhá mnohem rychleji.


Geoglify v Nazce

Další tajemnou a záhadnou oblastí je planina Nazca, na které se nachází více než 300 obrazců, jejichž původ dodnes nikdo neodhalil. Znázorňují většinou zvířata, lidské postavy a nejrůznější geometrické obrazce. Ze zemského povrchu jsou tyto obrazce nerozeznatelné, a k tomu, abyste si je prohlédli, je potřeba letadlo – z tohoto důvodu byly objeveny až ve 20. letech 20. století. My jsme kolem nich pouze projížděli, předražené letadlo jsme si nemohli dovolit, a tak se na ně nyní můžeme podívat společně:

Mezi nejvýraznější teorie jejich vzniku patří tyto:

  • rituální (náboženský) význam
  • gigantický astronomický kalendář
  • zavlažovací systém používaný indiány (dřív byla tato oblast podle všeho zemědělsky využívaná)
  • mimozemský původ

Rozluštit tuto záhadu se můžete pokusit během dokumentu:


Ostrovy Ballestas – „Galapágy pro chudé“

Kolem dvaceti kilometrů od městečka Pisco leží poloostrov Paracas a k němu přilehlé ostrovy Ballestas, které jsou jakožto přírodní rezervace zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.  Fauna je zde opravdu rozmanitá – velké množství různých druhů ptáků, pelikáni, plameňáci, tučňáci, lvouni, tuleni, delfíni. Upřímně řečeno nám tento zážitek po celém tom dlouhém pouštním pachtění opět vlil svou sílou a krásou krev do žil.

Poté, co jsme odbočili z pobřeží směrem do hor, změnilo se klima i ráz krajiny, a samozřejmě jsme museli více zabrat a šlápnout do pedálů. Několik dní jsme strávili v druhém největším městě Peru – nádherné Arequipě, a zastavili se v horkých pramenech v lázních Yura. Po cestě také zastavujeme u jednoho malého horského kostelíku a dozvídáme se, že jelikož už byl několikrát vykraden, rozdělily se cennosti mezi několik rodin, které je přes rok hlídají u sebe doma, a přiváží je jen na slavnostní bohoslužby.


Během několika dní jsme vystoupali až do výšky 4528 m.n.m. S aklimatizací nám žvýkání listů koky a čaj z ní, hodně vody, pomalé stoupání, dobrý spánek a žádný alkohol – až tedy na ten jeden doušek rumu na oslavu hranice 10 000 km (251. den cesty). .


Peruánská kuchyně

Během jízdy po peruánském pobřeží jsme velmi ocenili, pokud bylo čím svlažit vyschlá hrdla. Velmi sladká žlutá limonáda Inca kolatedy nebyla naším nejoblíbenějším nápojem, ale za zmínku určitě stojí – k jeho výrobě se používá místní bylina aloisie trojlistá, která dodává výrazné citronové aroma. Tento nápoj je v Peru klasické Coca cole silným konkurentem.


O něco zajímavější pro nás bylo pivo cusqueňa nebo místní vína z provincie Ica, kde jsme navštívili jsme několik vinařství, abychom se podívali na přípravu vín a nějaká ochutnali. Při průjezdu vyprahlou pouští byly tyto zastávky v úrodnějších částech skutečnou oázou. Neodmyslitelnou součástí místního nápojového lístku je i pisco – vinná pálenka, a koktejl pisco sour, jejímž základem je již zmíněné pisco, limetková šťáva, sirup a vaječný bílek. V horských oblastech jsme si pak (nejen pro aklimatizaci) dopřávali čaj z koky.

Co se týče jídla – kromě typických pokrmů Latinské Ameriky – o kterých je průběžně psáno v předchozích kapitolách – má Peru mnoho místních specialit. Z těch, které jsme ochutnali je to např. alpačí maso nebo škvarky (v horských oblastech), carapulcra – maso s arašídovou omáčkou, přílohou můžou být nudle i rýže. Nudle „tallarín“ se podávaly s různými omáčkami jako obědové menu docela často, po vší té rýži to byl pro nás docela nezvyk… 

Velmi typickým přímořským pokrmem je tzv. ceviche. Základem tohoto jídla je na kostičky pokrájená čerstvá (syrová) ryba naložená v limetkové šťávě. K ní se přidávají další ingredience – cibule, zelenina, ale může být i ovoce (pro vyvážení chuti).

My jsme ho poprvé ochutnali právě zde v Peru, dokonce jsme ho i připravovali na jedné hasičské stanici s jedním z dobrovolných hasičů. Ten se kromě receptu podělil i o smutný příběh, který se tu před několika lety odehrál – o vlně tsunami a s ní spojeným zemětřesením, který si můžete přečíst na našem blogu.


A otázka na závěr: poznáte, jaký je rozdíl mezi lamou, vikuňou a alpakou?n


Nápověda:

  1. Lama je největší, má dlouhé uši a plive
  2. Alpaka je středního vzrůstu, má menší uši a je huňatá
  3. Vikuňa je nejmenší, hnědá, žije divoce