PANAMA
Panama je nejjižnější zemí Střední Ameriky a zároveň i jejím nejužším místem, což odjakživa znamenalo především strategické obchodní spojení mezi Pacifikem a Atlantikem. Díky své poloze patří Panama mezi ty bohatší státy Latinské Ameriky a z ekonomického hlediska na ní najdeme leccos zajímavého – např. to, že na území Panamy se nachází druhá největší bezcelní zóna na světě – Colón, nebo že kromě místního platidla balboa je oficiální měnou i americký dolar. Panama také pro své nízké náklady, kvalitu zdravotní péče a velmi výhodný penzijní program láká k novým začátkům seniory z celého světa. Američany je přezdívána novou Floridou.
Panamský průplav
Aby se obchod urychlil, byl vybudován známý Panamský průplav. První plavba se uskutečnila roku 1913, slavnostní otevření ale proběhlo až v následujícím roce – 15. 8. 1914. Místo toho, aby lodě absolvovaly přibližně měsíční cestu kolem celého kontinentu, se nyní dostanou z jedné strany na druhou během pouhých deseti hodin – což je doba, která je zapotřebí k proplutí 81 km dlouhým kanálem. Výstavba kanálu se potýkala s mnoha problémy, z nich ten největší znamenaly infekční nemoci, které soužily stavební dělníky (malárie a žlutá zimnice). Více o stavbě a slavnostním otevření se můžete dozvědět v tomto krátkém videu ze série Slavné dny.
Zajímavostí také je, že Panamský průplav přeplaval známý dobrodruh Richard Halliburton a který v této souvislosti údajně drží rekord za nejmenší zaplacený poplatek za použití Panamského průplavu – 36 centů.
Jak vypadá Panamský průplav dnes se můžete podívat v tomto dokumentu od National Geographic:
K průplavu jsme dorazili 12. února, což byl 152. den naší cesty a byl pro nás jakousi pomyslnou hranicí. Svým způsobem ano – znamenal konec putování po Střední Americe a otvíral nám dveře na jižní kontinent.
Hlavní město: Panama city
V hlavním městě Panamy, nesoucím stejné jméno jako samotný stát, žije téměř polovina obyvatel země. Pro nás to byla návštěva prvního velkoměsta na naší „latinoamerické“ cestě (všeobecně jsme se z pochopitelných důvodů větším městům spíše vyhýbali). Pocítili jsme zde jak tíseň chudinských čtvrtí, tak i pocit luxusu v moderní části města, kde jsme ovšem mezi mrakodrapy byli na kolech dočista ztraceni. Několikrát jsme byli upozorněni na vysokou míru kriminality a na to, ať na sebe a své věci dáváme opravdu velký pozor – naštěstí jsme vyvázli bez úhony.
Zajímavou částí města je Panama Viejo: historická oblast, která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Kontrast starého a nového města je opravdu zvláštním a silným zážitkem. O
Písničku s názvem Panama Viejo nazpívala současná panamská zpěvačka a rodačka z hlavního města Erika Ender:
Z Panamy do Kolumbie: souostroví San Blas a indiánský kmen Kuna Yala
Součástí panamského pobřeží je mnoho ostrovů a soustroví, z nichž nejznámější jsou souostroví Bocas del Toro a San Blas. Na Bocas del Toro jsme strávili několik dní ve snaze najít loď, která by nás převezla do Kolumbie. To se nám sice nepodařilo, ale z ostrova jsme si odnesli krásné zážitky a jedno silné přátelství.
Druhé ze zmíněných souostroví – San Blas, jsme míjeli asi o dva týdny později, kdy jsme celkem na čtyřech lodích skutečně do Kolumbie přepluli. Do Kolumbie by se dalo dostat i letecky, ale jednak se nám nechtěl řešit převoz kol, a jednak by to nebylo tak dobrodružné.
San Blas: jde o pozoruhodnou oblast tvořenou více než třemi stovkami malých ostrůvků, od těch nejmenších s jednou palmou až po větší, kde se nachází celé ostrovní vesnice. Oblast se nazývá Comarca de Kuna Yala a je obydlena indiánským kmenem Kuna Yala. Obydlených je zhruba 50 ostrovů. Jde o silně autonomní území, jehož obyvatelé se řídí vlastními zákony a zásahy centrální vlády jsou minimální. Mají vlastní jazyk, svébytnou kulturu, hluboce zakořeněné tradice. Ženy se oblékají do tradičních šatů s výšivkou mola a na nohou nosí korálky, omotané většinou až do poloviny lýtek. Muži nosí běžné „západní“ oblečení – dlouhé kalhoty nebo kraťasy, trička, košile.
A jak a z čeho se tito ostrovní lidé uživí? Jejich existence spočívá ve výměnném obchodu, lovu ryb, pěstování zeleniny a tropického ovoce na plantážích na pobřeží. V poslední době jdou na odbyt i rukodělné výrobky místních žen.
Mezi jednotlivými ostrovy či mezi ostrovy a pevninou se Kunové pohybují na ručně dlabaných dřevěných kanoích, k jejichž výrobě používají mohutné kmeny stromu Sapi. Kanoe velice dobře ovládají muži i ženy.
A na závěr krátký zápis z deníku:
„Na vzdálenějším molu si všímáme přibývajících balíků s věcmi, a tak se tam běžíme zeptat. Loď sice pluje jen část cesty, ale je to za dobrou cenu a jsme rádi, že se konečně pohneme z místa. Člun je přeplněn indiány Kuna Yala a jejich zbožím (satelitní anténa, hračky pro děti, jídlo, stavební materiál a spousta zabalených pytlů). Nějak se do lodi také nasoukáme, i s našimi koly, která pokládáme na vrch té hromady věcí a připoutáváme k lodi. Cesta trvá 5 hodin, a ačkoli je moře klidné, řádně to s námi háže a je nám trochu nevolno. Modlíme se, ať kola neskončí na dně oceánu. Člun je malinkatý, plujeme rychlostí cca 60-70 km/h, voda nám stříká do obličeje. Lidé přes sebe přetahují igelity, což nepomáhá úplně, ale jistá ochrana to je. Stovky malinkých ostrůvků je rozeseto všude kolem pobřeží. Všechny s bílým pískem a palmami jako z Pirátů z Karibiku. … O pár hodin později přehazujeme v rychlosti všechny věci do dalšího člunu a ještě si stíháme odskočit WC, což je vlastně jen budka na čtyřech kůlech nad vodou. Zvláštní pocit vidět pod sebou blankytně modré moře, a ještě zvláštnější pocit vidět koupat se opodál děti…“
o