---

Altiplano nám svým větrem a zimou přineslo docela krušnou jízdu, ale vše mělo svou jedinečnou atmosféru… Území je vylidněné, ale příroda nádherná. Chvíli se s námi předjíždí chlapík na kole. Kolem silnice tak na střídačku vede trať. Obdivujeme skalní útvary Jardín de Piedras. Lamy přebíhají přes silnici. V polovině trasy do Rio Mulato zastavujeme na salteni a místní nám ohřívají vodu na kokový čaj. Stahují se mračna a mění se vítr. Druhou půlku jedeme třikrát pomaleji, schytáme kroupy, teplota je 5-7°C, vzápětí schytáme i písečnou bouři. Nejsme ale demoralizovaní. Do Río Mulatos přijíždíme ve čtyři, hodinu trávíme na obědě a přespáváme za 10BS hned vedle v pokoji. Čtení a psaní, celý večer převařujeme vodu.  Nakonec se ale i oteplilo: Jedem krásným večerem, už jsme znatelně níž, vzduch krásně voní, je teplo, kaktusy ve svazích, pasoucí se krávy, stále ty krásné horské útvary, průjezd tunelem mezi skalními věžemi, řeka. Dlouho je západ slunce a vidět, rozkládáme stan v malé vesničce na travnatém (či spíš bažinatém) plácku mezi poli, večeříme na kládě, pes vedle nás slintá. Relativně teplý večer, krásné hvězdy.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

La Paz

Zhruba 100 km od hranic s Peru leží „administrativní“ hlavní město Bolívie La Paz („oficiálním“ hlavním městem je Sucre). Rozhodli jsme se přespat kousek před městem a náhodou jsme se přichomýtli k místní avarské tradici odvodu nevěsty. Během nocování v malém přístřešku na statku nás vzbudil podivný hluk, kombinace zpěvu, bubnů, flétny, dupání. Trvalo to až do nějakých čtyř ráno, a když jsme nakoukli ven, viděli jsme odcházející průvod ze dvora na ulici. Hned po probuzení nám pak přistálo v ruce pivo a místní (kteří nevypadali, že by s oslavami jen tak skončili) nám vysvětlili, že jde o zvyk, kdy se nevěsta „předává“ budoucímu ženichovi, a ten si ji odvádí z domu rodičů.

V samotném La Pazu (a přidruženém městě El Alto)pro nás byla jednoznačně nejvíce fascinující místní lanovka teleférico. Místní už jsou zvyklí, ale pro nás to bylo jako nový div světa. Lanovka má různé linie a člověka zavezou opravdu hodně daleko. Díky ní není ve městě skoro žádný provoz. Nastupujeme do kabinky spolu s indiánskou babičkou v kloboučku a přijdeme si jako v nějakém scifi. „Letíme“ nad domy, kostely, hřišti, nad neuvěřitelně obrovským tržištěm prorostlým i do bočních ulic, je to neskutečná podívaná. Jsme tak 15 metrů nad zemí, což je nejdřív dost divný pocit, ale zvykáme si. Zajímavostí je, že na výstavbu lanovky prý dodávala materiál česká firma.

---

V centru navštěvujeme Muzeum bolivijských hudebních nástrojů, což je opravdu úžasná sbírka. Charanga z krunýřů želv a pásovců, barevné tamborské hole, panovy flétny všech velikostí, kytara s pěti krky, dohromady je to okolo 10 místností plných nástrojů. Na některé se dá zkusit zahrát. Navštěvujeme i věhlasný čarodějnický trh, některé věci se tu podobají ekvádorskému trhu v Chichicastenangu, stejně jako tam i zde se prodávají různé zázračné lahvičky s tekutinou, která vám má přinést lásku, ochranu, peníze… Ale jsou tu pro nás trochu děsivé věci jako vysušené lamy, spousta podivných sošek a amuletů.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

Oruro

Směřujeme do hornického města Oruro, kde máme přátele – rodinu naší česko-bolivijské kamarádky. Jedeme opuštěným krajem, je opravdu velká zima, sněží a fouká vítr. Jelikož se do nás pustily střevní problémy, velmi bychom ocenili nějaký záchod, ale oříšek místního kraje, lidé tu záchody nemají, všichni nás směřují do pampy. Na spravení střev a zastavení průjmu zkoušíme místní radu: osmaženou (bez oleje) strouhanou pecku z avokáda, zalitou horkou vodou. Jelikož to ale nepomáhá, místní naznají, že jde o kletbu a dávají nám malý pytlíček obsahující různé drobné věci, např. minci nebo list koky. Podle místních se to vše má při spánku položit na srdce a pak zahodit, nedívat se kam, a vše zlé prý odejde. Tímto se prý v Bolivii odnímá kletba. Musí se to však zahodit v úplné pustině, aby to nikdo jiný (ani zvíře) nenašel, aby se kletba nepřenesla dál. Nevíme, co je na tom pravdy, ale udělalo se nám pak hned líp – zda zabraly prášky a čaje nebo tento rituál asi nikdy nezjistíme.

Všude je spousta cedulí, což nás fascinuje, jsou tu i ukazatele s počtem kilometrů do úplně miniaturních vesniček, cedule zvěstující příchod kopce nahoru/dolů, značky na „otočky“ zpět do těch mini vesnic atd. Ještě překvapivější jsou nadchody nad silnicí z jedné strany vesnice na druhou, což ale často znamená od tří domů k pěti domům. A ještě podivnější je, že všechny ty vsi vypadají opuštěně, nikde ani človíčka, jen zabedněné hliněné domky, zavřené obchůdky.

Podobný výjev je i před Orurem, kdy projíždíme jakýmsi předměstím z opuštěných cihlových a hliněných domků, rozsetých tu a tam. Samotné město je ale krásné, přijíždíme večer a vše je hezky osvětlené, podél cesty stojí plechové karnevalové sochy. Setkáváme se s rodinou naší kamarádky – maminkou a babičkou a čeká nás několik krásných dní v Oruru.

Navštívili jsme několik místních pamětihodností, kostel Socavón (socavón = štola), který stojí nad stříbrnými doly, a kde se stalo údajně kdysi zjevení. Zašli jsme se tam pomodlit a zapálit svíčku, kamarádka Zaida nás učí, jak ji správně zapalovat, když si něco přeješ – nikdy nesmíš zapalovat svíčku od jiné, protože pak tvá svíčka podpoří přání toho druhého člověka, a ne tvé.

• 

• 

---

Dominantou je socha Krista tyčící se nad městem. Vede k ní křížová cesta, kterou jsme si vyšlápli. Co bylo opravdu zvláštní – u každého zastavení ležel nebo seděl pouliční pes… Navštívili jsme také krásný místní trh a Zaida nám vysvětlila, že je vždy výhodnější kupovat vše ve větším množství, můžeš pak dostat třeba i poloviční slevu. Pro nás je to trochu nepraktická rada, jelikož místo v brašnách máme trochu omezené… Trhem projíždí vlak a všichni prodejci, co mají rozložené stánky na kolejích, je na ten moment vždy opravdu bleskurychle složí.

---

Náhodou jsme se také přichomýtli k oslavě Virjen de Candelaria. Zpalujeme tu svíčky a lidé nás hned berou mezi sebe, jakožto jediní bílí zde jsme považováni za anděly. Dostáváme piva Huari, připíjíme Matce Zemi na 4 světové strany a veselíme se s ostatními. Hraje tu hudba, tančí se a nakonec nám v ruce přistane i oběd – kukuřice, čančo a čuño (vepřové s bramborami) – vtipná kombinace, říkáme si, kdybychom jednou měli dvě prasata, jmenovala by se přesně tak.

• 

• 

---

Solná pláň Salar de Uyuni

Největší solná pláň na světě, jedna z nejnavštěvovanějších bolivijských turistických atrakcí.

Zajímavosti:

• těží se zde sůl a lithium
• jednou ročně během záplav se pláň stává největším přirozeným zrcadlem na světě
• v roce 2007 zde byl postaven solný hotel. Více zde.

Je to opravdu fascinující místo – přesvědčit se můžete sami:

---

Stříbrné doly v Pulacayu

Asi 20 km od Uyuni se nachází malé hornické městečko Pulacayo. Svého času zde byly druhé největší stříbrné doly na světě. V místním muzeu, oficiálně ještě neotevřeném, jsme měli skvělého průvodce, samotného ředitele Evertha Florose, od něhož jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí. Původní důl byl otevřen už v roce 1832, kdy se těžila i rtuť. Ta se ale prý uvolňovala do pitné vody a ženám se rodily různě znetvořené děti… Těžební společnost byla prý původně francouzská, ale majitelé zahynuli na Titanicu. Později ji přebrali Angličané, do dolů byly instalovány vlaky místo mul. Ale ani za posledního majitele z Německa, po kterém zůstalo 7 sejfů (4 ještě nebyly otevřeny), se nezměnilo to hlavní, a tím zdrcující 18 hodinová směna, leckdy v hloubce až 800 m při teplotě 37°C. Praxe byla taková, že jeden horník kutal a druhý ho políval vodou… Viděli jsme fotky i sedmiletých dětí, které tam pracovaly a všichni bez helmy, bez ochranných pomůcek, bez jakéhokoli pojištění. Průměrný věk horníka byl zhruba 30-35 let… Přišel rok 1952 a horníci se vzbouřili a nový investor se už nenašel. A tak je důl od roku 1959 zaplaven a nefunkční. Když nám ředitel muzea ukazuje dobové foto (např. i ocelové lano, kterým byl spouštěn výtah do hloubky 800m) a provádí nás po prostoru, zmiňuje i výskyt paranormálních jevů a značný počet toulavých duší…

V městečku je také vystaven vlak, který byl plný stříbra z dolů společnosti Huanchaca uloupen skutečnými Butchem Cassidym a Sundancem Kidem. Herci R. Redford s P. Newmanem tam sice nenatáčeli, ale studovali tam materiály k filmu.

• 

• 

Problém se stopami těžkých kovů ve vodě je bohužel i problémem současnosti. O pár dní později narážíme na blokádu silnice – mostu – kde lidé požadují čističky vody, která obsahuje stopy olova, antimonu a ledku, a způsobuje závažné nemoci.

---

Co nám Bolívie naservírovala?

Co se týče gastronomie, cesta Bolívií pro nás znamenala trochu strádání – jednak se nám rozbil vařič, zároveň se naše finanční zásoby začaly značně zkracovat a často jsme projížděli dlouhými neobydlenými (či opuštěnými) kraji, kde se zkrátka žádné jídlo sehnat nedalo. Výživným obědem bylo caldo – hutný vývar, který jsme nejprve považovali jen za polévku, po které ještě něco bude následovat, a ne za hlavní chod, a tak se nám jednou stalo, že jsme se v očekávání druhého chodu podělili o velký kus masa s na kost vyhublým psem, a odjížděli pak celkem hladoví. Značně praktickým a ekonomickým jídlem je sušené lamí maso charque a brambory chuňo – jejich příprava trvá několi dní a jde o proces „zmražení“ v nočních chladných teplotách a následnému vystavení dennímu přímému slunci.

---

Největší bolivijskou pochoutkou se pro nás stala arašídová polévka sopa de maní a „pyrožky“ salteñas – taštičky plněné kuřetem nebo jiným masem s bramborami, olivou, jinou zeleninou a hlavně sladkou omáčkou. Těch jsme se po cestě opravdu mohli ujíst…

• 

• 

Podobně jako Peru má i Bolívie svou vlastní variantu coca coly – coka Quita. Ochutnali jsme i úžasné džusy, skvělá byla např. kombinace papáje a zázvoru nebo nápoj z lněných semínek a citronu (linaza caliente). Přímo z kyblíků jsme si nalívali odmácí pico s názvem chicha, pivo z ječmene a kukuřice.