ARGENTINA
Agrentina – největší španělskojazyčná země a osmá největší země světa. Severní část je nejúrodnější, na západní hranici s Chile se pak táhne horský pás And, kde se nachází i největší hora And – Aconcagua.
Modrobílá vlajka je známá především fanouškům fotbalu. V jejím středu se nachází slunce s 32 paprsky (symbol inckého slunečního boha Inti). Od roku 1938 se slaví tzv. den vlajky, jehož jsme byli svědkem, neboť jsme Argentinou projížděli právě v období oslav, 20. června. Místní nám jednu věnovali, tak jsme si ji přidělali na brašny a účinek byl nečekaný – řidiči projíždějících aut na nás jednak přátelsky troubili a taky nám na silnici ponechávali více životního prostoru. Sundali jsme ji až na hranicích.
Patagonie
Na jihu Argentiny najdeme roviny Patagonie, táhnoucí se až dolů k Ohňové zemi. Tam se také nachází městečko Ushuaia – nejjižnější město světa a vstupní brána na výpravy (nejen za tučňáky) do Antarktidy, jejíž část si Argentina nárokuje (tzv. Argentinská Antarktida). Na nádherné záběry drsného klimatu jihoamerické Patagonie se můžete podívat v tomto krátkém videu:
Z našeho pohledu – ze sedla kola – se nám tato země jevila velice přátelsky a jakýmsi nenápadným způsobem nám po docela náročných posledních měsících vlila krev do žil. Na cestě už jsme 9 měsíců a právě Argentina byla zemí, ve které jsme nabrali východní „směr Evropa“. Možná to bylo tím, že už jsme cítili, že se naše cesta pomalu blíží k závěru, ale něco v atmosféře nám přišlo velmi blízké a domácké. Možná to bylo i tím, že jsme po dlouhé době sjeli z hor a krajina zas nabrala jakýsi pozitivnější ráz a vše se zazelenalo.
Během naší cesty jsme projeli pouze severní část Argentiny. Pro představu o životě, kultuře i přírodě v celé zemi doporučuji shlédnout tento dokument:
La Quiaca
Po přejezdu hranic z Bolívie do Argentiny, v přihraničním městě La Quiaca, bylo hned znát, že jsme v jiné zemi. Jiné obchody, jiná móda, jiné ceny. Stále se nacházíme ve výšce zhruba 3500 m.n.m, projíždíme severní provincií Jujuy a směřujeme na východ, do sousední Paraguaye. Čeká nás průjezd duhovými horami a přejezd přes obratník kozoroha.
Provincie Jujuy
Provincie Jujuy je známá pro svá krásná horská městečka, jakým je např. Tilcara, Purmamarca nebo Humahuaca – město zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Nachází se v nádherném údolí Quebrada de Humahuaca. Má krásnou atmosféru, roztodivné barevné uličky, prodávají se zde rukodělné výrobky, a najdete tu i stylové hostely a kavárny. Hlavním lákadlem jsou však tzv. duhové hory, jejichž jednotlivé barevné vrstvy reprezentují různá geologická období. Jedna z nejnavštěvovanějších hor se nachází u městečka Purmamarca, zvaná „Sedm barev“ nebo také „Malířova paleta“.
V tomto dílu Objektivu můžete vidět krátkou reportáž právě o severní části Argentiny, duhových horách i o tom, že stejně jako Bolívie má i Argentina svou solnou pláň.
Zase ta hrozná ranní kosa, těšíme se, až se po sjezdu dolů trochu oteplí. Snídáme na louce na slunci, kolem krásné hory. Jsme připraveni na divoký sjezd, ale je to spíš takové mírné klesání s rovinkami a občas i mírnými kopečky. Provázejí nás kopce a duhové hory, přecházející v různé odstíny červené/zelené. Kolem poledne se začíná trochu zvedat vítr. Kaktusy, osli. V městečku Tilcara chcem jen skočit na kafe a do pekárny, ale je to krásné místo s koncertem na náměstí (charangisti), hodně lidí, turistů, zůstáváme na oběd. Příjemně najedení vyrážíme na cestu, ale jak nás varoval jeden pán na trhu – odpoledne bývá silný vítr, pro nás protivítr. Je to vážně síla, bojujeme ze všech sil, ale na to, že je to víceméně klesání, jedem jak šneci. Je to vysilující a hatí nám to plány. Navíc vjíždíme do mraku, co se drží v horách a co jsme viděli v dálce už od rána. S ním přichází i vlezlá zima.
Vítr je všudypřítomný a cestu nám velmi stěžuje. Během cesty kvůli tomu i několikrát stopujeme a svezeme se krátký úsek cesty, protože nás už pomalu tlačí čas a datum odletu z brazilského Sao Paola se blíží. Díky tomu ale ušetříme síly a své nervy a poštěstí se nám setkat se se spoustou milých lidí.
Protivítr, rozkopaná cesta, defekt – co víc si přát? Znaveni a jako prachové koule zakotvujeme v malé vesnici, kde nám ředitelka místní základky doporučuje ubytko v domě, kde bydlí mladý pár s půlročním synem. Už prý hostili hodně turistů i cyklistů. Jsou z Cordoby, evangelíci, co sem přišli jako misionáři postavit kostel. Vypráví o zvyku místních chodit na WC ven, ač jim při návštěvě nabízí svůj vnitřní záchod, o neměnných zvycích lidí, kteří ač mají peníze, žijí stále stejným zajetým způsobem (např. odmítají pračku a perou v ruce ve studené vodě…).
Setkáváme se zajímavým jevem, a to je siesta. Zjistili jsme to ve chvíli, kdy jsme potřebovali opravit kolo (patku u přehazovačky) a museli jsme čekat celé odpoledne, než se otevřela opravna. Rodina z prodejny ojetých kol hromadně cucající nanuky nám radí opravnu, kde je ale bohužel siesta. Ta se tu drží opravdu fest, cca od 1-5 hodin má člověk smůlu. A tak čekáme a doufáme, že třeba někdo přijde dřív. A vážně jo, asi za půl hoďky přijde první, druhý, třetí kluk, ale pořád to bohužel není ten pravý – všichni nás odbývají větou „já jsem jen zaměstnanec“. Až nakonec přichází náš spasitel, který patku sundává, ohýbá, naklepává, trvá mu to přes hodinu, výsledkem je však přímo kovářská práce a součástka skoro jako nová, místo toho, aby se musela draze kupovat. A to jen za 30P = 45Kč.
Potkáváme se se dvěma korejskými cyklisty, Alexem a Irene, kteří si říkají Slowriders, jsou na cestě už 11 měsíců. Jedeme společně až do hlavního města provincie Jujuy. Po dlouhém sjezdu se mění krajina – vše se zazelená, lesy, louky, podél cesty i květiny, je jiný vzduch a zpívají ptáci! Člověka vlastně vůbec nenapadne, jak mu to všechno vlastně hrozně chybí.
Spolu s krásnou téměř jarní přírodou je pro nás ale město Jujuy dost šokující, neboť jde o naprosto moderního město. Připadáme si nesví a tak trochu z jiného světa. Umíme nakupovat jen v malých obchodech a na trzích, v supermarketu jsme nebyli měsíce. Ten lidský shon a šum nás vyvádí z míry. Nějak na to ještě nejsme připraveni, a ačkoli se jedná o krásné město hodné prohlídky, mizíme rychle pryč.
Naší nadějí na dobré vyhlídky je zvláštní pravidlo naší cesty – „čím horší cesta, tím lepší bude to, co nás čeká na jejím konci“. A vážně, i tentokrát. V cihlovém řadovém domku nás vítá usměvavá Soňa a štěkající psi. Káva, chleba a párky, dort. Přichází Angel, kterého Pepa poznal v Humahuace, přináší božský kozí sýr, na který už máme pár dní pěknou chuť. Je skvělej a s meruňkovou marmeládou ještě lepší. Na stole se objevuje i výtečné argentinské víno. Společnost je vynikající, Soňa je umělkyně, vyrábí vše, lampy, obrazy se semínek, lapače snů, maluje.
Fotbal, víno, steaky
Typické pro Argentinu a tak nějak všudypřítomné. Ač už jsme neměli peněz nazbyt, lahve vína se k nám tak nějak samy dostávaly, takže jsme o tento lahodný zážitek nebyli ochuzeni. Argentina patří mezi prvních pět největších vinařských zemí na světě. Nejznámější vinařskou oblastí je Mendoza, kde se vyrábí více než 60% celé argentinské produkce. Pro argentinské vinařství je nejtypičtější odrůdou Malbec.
Maté
Dalším argentinským typickým nápojem je maté – nebo také yerba maté, jihoamerický nápoj, který se připravuje z listů cesmíny paraguayské. Je to argentinský národní nápoj, ale hojně se pije i v sousední Paraguayi, Uruguayi, Chile nebo Brazílii. Má povzbuzující účinky, obsahuje mnoho vitamínů a tlumí pocit hladu – což pomáhalo lidem přežít různá těžká období a v dnešní době se využívá při dietách. Nápoj se tradičně podává v kalabase (vydlabaná tykev) a pije se bambusovým nebo kovovým brčkem – bombilla.
Odjezd se nám protahuje, neboť jsme místní učitelkou, co tu na škole učila 30 let, teď už je v důchodu, pozvaní na pečivo a maté. Poprvé vidíme, jak se tu maté vlastně pije. Kalabasa není moc hluboká, je povrch nacpaná maté a z termosky se stále po troškách dolévá horká voda, přisype se trochu cukru a maté. Učitelka tu jednu kalabasu posílá po žákovi kuchařce, učitelce, údržbářovi. Povídá nám o škole, problémech školství kvůli častým stávkám učitelů (kvůli nestálé hodnotě jejich platů), o masakru v Palomitas. Venku hrajou děti s učitelkou káču, tak dlouho jsme ji neviděli nikoho hrát!
Argentinský Robin Hood či Jánošík
Fouká takovej vítr, že si o dnešních najetých kilometrech můžem nechat zdát. Každej silnější poryv nás skoro zastaví a protijedoucí kamiony nám dávají takový větrný facky, že to s náma jen mává. Po 20km jsme vyčerpaní jak kdybychom právě dali stovku, motivace i nálada nulová. Vítr ještě nabral na síle, z polí se vzduchem valí vlny písku, takže ani ty blbý housky se sýrem nemůžem sníst v klidu a Pepovi se už potřetí vylívá maté. Všude obrovská stáda krav a nad nimi poletující tisíce malých holoubků, co jim kradou žrádlo. Odpočíváme ve stínu stromů u čereveného památníku Gauchito Gila – národního hrdiny – loupežníka, co bohatým bral a chudým dával.
Ano, i Argentina má svého Robina Hooda či Jánošíka. Mezi lidmi kolují příběhy o jeho statečnosti a odvaze, někteří mu připisují i trochu mystické vlastnosti – že se dokázal vyhýbat kulkám a léčit nemoci. Červené památníky Gauchitu Gilovi jsou u cest velmi časté a obvykle slouží i jako místo odpočinku ve stínu stromů.
Cestou do Corrientes obdivujeme ohromné koryto řeky Paraná, přes kterou projíždíme po snad 4km mostě. Corrientes je univerzitní město, podobně velké jako Brno. Má velmi přívětivou atmosféru a nábřeží vypadá spíš jako mořské pobřeží, tak obrovská se Paraná zdá. Vyhlídkovou cestu městem zakončujeme na zahradě rodiny Resoagli. Juanův dědeček dříve vlastnil pole, kde se později rozšířilo město a z těch se staly stavební pozemky. Z rodiny se stali milionáři a celá polovina bloku (snad dvacítka domů s velkými zahradami) dodnes patří rodině – bratranci, tety, švagři,… Navečer přichází řada rodinných příslušníků, grilujeme maso – parrillada/asado, pijeme maté a víno a opravdu dobře se bavíme.
Kromě již zmíněných steaků jsou zde velmi typické i tzv. escalopes – hovězí řízky v mouce a vajíčku bez strouhanky. Místní je někdy nazývají i marinera. Zajímavostí je pro nás vidět vaření mazzamory, která se už od rána vaří na zahradě v obřím hrnci na ohni. Jde o nápoj z kukuřice, vody/mléka, cukru, někdy i vanilky. Poprvé také ochutnáváme čerstvá pomela a různé jiné ovoce utržené přímo ze stromu. A v soutěži o nejoblíbenější koláček Argentiny se pro nás stal zákusek jménem faktura – ač šlo o celkem obyčejný levný šáteček, jeho název je prostě fajn – člověk se najednou do fakturování rád pustí kdykoli a kdekoli!
