
EKVÁDOR
Ekvádor leží na rovníku, od čehož i odvozuje svůj název. Územím se táhne horský pás And, pokrývají ho tropické oblasti Amazonie a součástí země je také souostroví Galapágy.
Ze země se kromě ropy vyváží banány, káva, kakao, květiny a garnáti. Oficiální měnou je dolar, což napomáhá lepší ekonomické situaci a ulehčuje obchod s ostatními zeměmi. Přes veškeré nerostné a zemědělské bohatství však Ekvádor patří mezi ty chudší státy Latinské Ameriky.
V Ekvádoru jsme strávili tři týdny a cesta nás vedla v horských oblastech mezi nespočetnými vulkány a v nížinách mezi nekonečnými plantážemi banánů a cukrové třtiny.


Na znaku uprostřed vlajky můžeme vidět andského kondora ochránce, zasněžený vulkán Chimborazo a řeku Guayas, na které pluje první parní loď zkonstruovaná v Latinské Americe.
Samotná vlajka zobrazuje mnoho typického pro tuto rovníkovou zemi:
- žlutá barva symbolizuje horké slunce, zlato, bohatství země
- modrá barva ekvádorské jasné nebe a vody oceánu
- červená barva krev prolitou v bojích za nezávislost země
Quito
Když přijedete do Quita, chvíli trvá, než se aklimatizujete, jde totiž o druhé nejvýše položené hlavní město na světě – leží ve výšce 2850 m.n.m. Pokud byste chtěli ještě výš, museli byste navštívit hlavní město Bolívie, La Paz.
Toto dlouhé město, propojené mnoha tunely, leží na úpatí aktivní sopky Pichincha. Můžete na ni vyjet lanovkou, a pokud vyjde pěkné počasí, naskytne se vám opravdu nádherný výhled na široké okolí. Quito je doslova obklíčené sopkami, a proto seismická aktivita není na území města nic neobvyklého.
Podle místních je zde prý mnoho silných energetických center – na těchto místech stavěli své chrámy už Inkové a po španělské kolonizaci se místo nich objevily katolické kostely. Díky zachovalému historickému centru bylo město v roce 1978 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.
My jsme v Quitu strávili několik dní, během kterých jsme kromě naučných procházek po muzeích a čarodějnickém trhu byli také svědky demonstrací proti nově zvolenému prezidentovi Lenínu Morenovi. Tehdejší politická situace nás zajímala a napsali jsme o ní článek, který si můžete přečíst zde:
Na rovníku
Asi 20km na sever od hlavního města se nachází Mitad del mundo (ve španělštině doslova střed světa). Severní a jižní polokoule je zde symbolicky rozdělena tlustou žlutou čárou. Přímo na této lince stojí i památník s etnografickým muzeem, kde se můžete dozvědět spoustu zajímavostí – např. že během dnů rovnodennosti zde polední slunce nevrhá žádný stín, nebo že se proudy v atmosféře (nebo třeba i vír ve vodě) točí na každé polokouli jiným směrem…
Dalším rovníkovým symbolem je i Pilar del sol složený z dvanácti hlav, symbolizující měsíce v roce
Otavalo
Název městečka Otavalo je pro Ekvádorce synonymem sobotních trhů, na kterých se sejdou lidé z širokého okolí, aby prodávali zvířata, řemeslné výrobky, oblečení, suvenýry a samozřejmě i nejrůznější jídlo
Nedaleko městečka se nachází laguna de San Pablo a park Peguche s asi dvacetimetrovými vodopády. Ty jsou opředeny mnoha legendami a jejich vody využívají místní indiánské kmeny k rituálním obřadům. A mimo jiné – doslechli jsme se, že kolem Otavala prý sopky Imbabura, Pichincha a Cotopaxi tvoří trojúhelník, ve kterém je údajně častý výskyt UFO.
V Otavalu jsme se seznámili s Antoniem, který v jedné horské škole učí angličtinu. Nabídl nám, že nás do školy vezme s sebou, a že bude rád, když dětem popovídáme o naší cestě. Pro mnohé z nich prý budeme první cizinci, které uvidí – a také uslyší – čili, že uslyší angličtinu i od někoho jiného, než od něj, a že zjistí, že ten divný jazyk třeba i k něčemu může být.
Škola se nachází ve výšce 3500 m.n.m a výhledy odtud jsou opravdu překrásné. Navštěvují ji děti z horských indiánských osad často i hodně vzdálených – některým trvá denně cesta tři hodiny tam a tři hodiny zpět. Jde o projekt Mormonů z Utalu, kteří školu nejen postavili, ale i dále financují. Škola se snaží být soběstačná, na zahradách a polích se pěstuje quinoa, brambory, kukuřice, v malé vodní nádrži se chovají ryby.
Indiánská komunita Los Tsáchilas
Ekvádor nám přinesl silné zážitky především díky setkání s místními komunitami původních obyvatel. V komunitě Tsachilů jsme strávili několik dní a hodně se toho naučili. Strávili jsme den na banánových a kakaovníkových plantážích, kde pracují, a vyzkoušeli jsme si práci s nimi. Na pouhých několika hektarech se tady pěstuje hned šest druhů banánů (barraganete, guíneo, dominico, maqueño, orito i morado). Úrodě sloužící pro export je připravena chemická lázeň, která až desetkrát zpomalí dobu zrání a umožní tak dopravu například do Evropy. Z banánu plátano maduro jsme si pak večer připravili tradiční nápoj chucula, který se pije například v době půstu před rituály, a také výtečné placky patacones z plátano verde.
Zajímavé pro nás bylo zjištění, že kakaové boby jsou obaleny měkkou bílou dužinou, která je plná sladké šťávy.
Osada Tsachilů se nachází v takové přírodní lékárně – kolem dokola džungle protkaná cestičkami, či spíše než džungle zahrada plná léčivých keřů a bylin. Z procházek jsme se většinou vrátili s plnými hrstmi bylin, jako například guayusou (která má silné revitalizační účinky a čaj z listů dodává spoustu energie) nebo se směsicí listů šesti teplomilných rostlin (hierba Luisa, hoja de achote, hoja de guanábana, mama Juana, hoja ancha a albahaca), ze kterých nám jeden z indiánů, Byron, vytvořil inhalační parní lázeň (baño de vapor). Pro naše plíce, zvyklé po cestě dýchat na silnicích všemožné výpary, to bylo opravdu požehnání.
Šamani pomůžou očistit nejen tělo, ale i ducha. Lidé ke kmeni často přijíždí hledat pomoc šamana při rituálu podání ayahuascy (liána duše), který vyžaduje odborný dohled, jinak může i hodně uškodit. Nápoj z ayahuascy přináší různé vize, které dokážou objasnit člověku mnohé z lidského nitra i celkového chápání světa, a znovunavázat bližší sepětí s přírodou. Této rostlině se říká „rostlina učitelka“, k rostlině se chová velká úcta a rituály mají přísná pravidla. Je to jedna z mnoha ceremonií, které místní šamani dělají.
A byla to prý vize, kterou měl jeden šaman po požití odvaru z ayahuascy, která ochránila kmen před vymřením v době velké pandemie spalniček. Dozvěděl se při ní, že je ochrání červené barvivo z plodů stromu achiote, kterým si mají potřít celé tělo. Od té doby Tschachilové dodržují tradici barvení vlasů tímto červeným barvivem a stříhají si je do tvaru skořápky achiote. Barví si je zhruba jednou za osm dní a zajímavostí je, že od policie udělenou výjimku a nemusí na motorce nosit helmu.
Kuchyně
Ekvádorská kuchyně je plná výborného ovoce a zeleniny (tamarindo, guanabana, papaja, avokádo, melouny, banány), v pobřežních oblastech to jsou pak nejrůznější pokrmy z mořských plodů (krabi, garnáti, krevety). Jídelníčku vévodí rýže a brambory s opékaným vepřovým masem. Pro horské oblasti je to pak známý cuy – pečené morče. Ekvádorskou verzí latinoamerických tamales (plněné kukuřičné těsto zabalené v kukuřičném listu) jsou humitas.
Vyzkoušeli jsme i krabí polévku, kde nám ale v misce přistál každému jeden celý krab a nějak jsme se nedokázali (a možná ani nechtěli) dostat do jeho útrob.
Velmi populární (mimo jiné i na kocovinu) je rybí polévka encebollado, jejímž základem je čerstvý tuňák a cibule.
Protože jsme Ekvádorem projížděli v době Velikonoc, měli jsme možnost ochutnat i tradiční sváteční jídlo fanesca, o kterou se s námi podělili hasiči v městečku Babahoyo. Jde o polévku z 12 zrn (luštěnin, obilovin), symbolizujících počet apoštolů, a tresku – symbol Krista.
Oblíbeným alkoholickým nápojem je guanchaca – pálenka z cukrové třtiny.
Ekvádorský volejbal
A jedna zajímavost na konec: Ekvádorci mají svou vlastní variantu volejbalu, tzv. Ecuavoley – hra o 3 hráčích v týmu, s delší a užší sítí.