MEXIKO
Další zemí na naší cestě po Latinské Americe bylo Mexiko. Strávili jsme tam měsíc, a ač to nebyl záměr, projeli jsme naprosto stejný počet kilometrů jako na Kubě: 1320.
V porovnání s velikostí Mexika, které má rozlohu téměř dva miliony čtvereční, jsme projeli jen malou část, ale zato to byla oblast velmi bohatá na historické památky a dobré jídlo – poloostrov Yucatán.
Mayské pyramidy
Během naší cesty jsme navštívili čtyři velká archeologická naleziště, či spíše bývalá významná místa života Mayů
Tulum – nejnavštěvovanější ruiny situované na útesu nad tyrkysově modrými vodami Karibiku. Kromě velkého množství turistů můžete na rozlehlých zelených loukách mezi ruinami potkat také spousty leguánů – hlídačů mayské země.
Cobá – naleziště, na nějž jsme se šli podívat za brzkého nedělního rána. Procházka spletitým lesními cestami (sacbeoob), mezi kterými se v ranním mlhavém oparu objevovaly ruiny starobylého mayského města, je opravdu krásný zážitek. Vyšplhali jsme na hlavní pyramidu Nohoch Mul (42 m) a z vrcholu pozorovali nekonečné lesy všude okolo.
Chichén Itzá – jeden z novodobých sedmi divů světa. Zažili jsme tu úžasnou noční světelnou show znázorňující historii mayského města a mnohé z mayské symboliky, promítanou na jedné straně hlavní Kukulkánovy pyramidy, pod hvězdnou oblohou, s podmanivým hudebním doprovodem. Na tuto show se můžete podívat níže. Na pyramidě, kterou vidíte na videu, je zajímavé například to, že na její vrchol vedou čtyři schodiště o 91 schodech, které společně s vrchním patrem, na kterém stojí svatyně, dávají dohromady číselnou symboliku 365. Sochy hadů po stranách pyramidy se za jarní a podzimní rovnodennosti při západu Slunce rozpohybují a světelný efekt vytváří iluzi skutečných plazících se hadů
Palenque: archeologické naleziště, které pro nás osobně mělo asi nejhezčí atmosféru, možná i proto, že je zasazena uprostřed hluboké džungle. Strávili jsme tu celý den a za zvuků ozývajících se z okolních hvozdů zjistili např. to, že v roce 1952 mexický archeolog Alberto Ruz Lhuillier objevil v Chrámu Nápisů (Templo de las Inscripciones) hrobku panovníka Pakala ze 7. století, v níž se nacházely i panely s vytesaným textem, který kromě výkladů o historii města odkazuje i k doposud neobjasněným událostem mnoho tisíc let starým.
Putování po památkách mayské kultury Střední Ameriky.
Mexická kuchyně
V posvátné knize Mayů Popol Vuh je kukuřice základem všeho bytí a stvoření světa. Tak daleko se jistě už v dnešní době mysl Mexičanů neubírá, ale nevyvratitelným základem mexické kuchyně kukuřice bezesporu je. Viděli jste snad někde jinde kukuřičnou zmrzlinu?
Ve stáncích na každém rohu se připravují placky s masem, sýrem i zeleninou na všechny možné způsoby, smažené, opékané, plněné, sypané nebo srolované do tortily, nesoucí různé názvy, které ze začátku mohou mást, ale kukuřičný základ mají většinou společný. Nejčastěji se setkáte s klasickými tacos, empanadas a burritos, ke kterým se postupně přidávají i další variace. Podávají se s jemně pálivou omáčkou salsa verde nebo ostřejší salsa habanera, případně s tabascem a na stole nikdy nechybí miska s nasekanou cibulkou a plátky limetky.
Jinou variantou jak zpracovat kukuřičné těsto je naplnit ho masem, papričkou ají a rajčatovou omáčkou, zabalit do listu banánovníku (nebo kukuřičného listu) a povařit ve vodě jako knedlík. Výsledkem je tamal, velmi chutné a syté jídlo, které nevychází vůbec draze.
Město Valladolid nabízí k ochutnání specialitu longaniza de Valladolid, což je křehká a suchá klobása podávaná s rozmixovanými fazolemi, pikantní omáčkou a tortilami. Ve Valladolidu jsme poprvé zkusili i populární sopa de lima, polévku z limetek a trhaného kuřecího masa, jejíž kyseloslaná chuť nás ohromila.
Kakao
Mexiko je prapůvodní domovinou kakaa a čokolády. Navštívili jsme malou čokoládovnu a od naší průvodkyně zjistili, že sladká tabulka čokolády byl až mnohem později evropský vynález. Původně se podávala v nádobě jícara pouze hořká a tekutá s chilli, oregánem, vanilkou nebo třeba se zázvorem. V Mexiku se v dnešní době soustřeďuje už pouze 2% světové produkce kakaa. Zachovali si ale originální metodu sušení bobů na ostrém slunci, která má zachovat jemnější chuť kakaa, narozdíl například od největších světových producentů Pobřeží Slonoviny a Ghany, kde se upřednostňuje rychlejší způsob pražení na ohni.
Tropické ovoce a tequila
Po prvních zkušenostech s exotickým ovocem z Kuby, kde jsme ochutnali například guayabu, papayu nebo anón, jsme si v Mexiku podstatně rozšířili naše obzory. Pitaya neboli dračí ovoce skutečně vypadá jako dračí vejce. Na obrázku níže můžete kromě guanábany a pitayi zleva doprava vidět i opuncii (tuna) a karambolu (carambola) .
Opuncie je typická pro výrobu tequily. Nedaleko od ruin v Palenque jsme byli pohoštěni domácí pálenkou, kterou nám nabídl bodrý kluk César, jehož dědeček tequilu vyrábí. Odhaluje nám, že tajemství chuti nejlepších tequil na světě není skryté pouze v modrém agáve z oblasti Atotonilco El Alto, ale i ve vodě z pramene řeky Taretan. Ve způsobu pití je to asi tak, že „co kraj, to jiný zvyk“ – pije se čirá bez soli a limetky nebo se sůl a limetka dá přímo do panáka (caballito).
Jak se pěstuje agave, vyrábí kukuřičné placky nebo připravují mořské plody, se můžete podívat v pořadu S kuchařem kolem světa:
A až si podle receptů připravíte nějakou chutnou večeři, nechte se doprovázet rytmy tradiční mexické hudby:
Nocleh alá Mexico
Na Yucatánu se setkáváme se zajímavým koloritem, a to je malé travnaté náměstíčko uprostřed vesnice nebo městečka, kde je vždy pohromadě kostel a policejní stanice. Člověk si tak může postavit stan na chráněném místě, protože na policii mají hlídky 24 hodin denně. Nouze není ani o vodu, problém není ani se záchodem – zázemí jsme vždy měli na stanici a nikdo s tím neměl problém. Každopádně je to vtipný pocit, jít ráno v pyžamu na policejní stanici na záchod! Pokud člověku nevadí, že je pro jeden večer a jedno ráno středem pozornosti celé vesnice (starousedlíků sedících porůznu všude okolo, děti vehementně snažící se pomoci vám se stavěním stanu), pak je to bezva nocleh.
Nevíme, zda to platí pro celé Mexiko, každopádně na Yucatánu je tradice spaní v houpacích sítích – jednak kvůli horku (člověk se nepotí tolik jako v posteli), jednak v nuznějších příbytcích je to velká úspora místa, přes den se síť jen zavěsí na háček na jedné stěně. Sítě jsou krásně pestrobarevné a dají se koupit skoro na každém rohu.
Kromě toho jsme měli i další zajímavá místa k přenocování – na soukromé pláži mexických mariňáků (v šest hodin ráno nás vzbudil řev a pochodové písně jejich rozcvičky přímo vedle našeho stanu), v rybářské osadě (i s noční prohlídkou chovných kádí a ranním vyplutím na širé moře), na ranči, kde jsme se spřátelili s Luisem, mladým veterinářem, od kterého jsme dostali mexicko-mayský slovník a my mu darovali knížku o českých koních a Velké Pardubické (kterou znal!). Nebo u chudé rodinky na dvorku, kde jsme spali po boku celé domácí zvířeny: 14 psů, 3 koček, prasete a velkého množství drůbeže, která byla jednak velmi zaujata naším stanem, a která nás taky nenechala dlouho vyspat (v klícce přímo vedle naší hlavy jsme měli tři kohouty, kteří se v pološíleném kokrhání střídali i přes naše spílání, prosby a hrozby).
Náš způsob hledání noclehu, kdy nikdy nevíme, kde budeme ten den spát, nás jednou přivedlo do celkem zajímavé situace: náhle jsme se objevili mezi domy, které do místního kraje svou vizáží vůbec nezapadaly, lidé vypadali velmi evropsky, muži byli oblečení do flanelových košil a montérek, ženy do dlouhých šatů a všichni měli na hlavě klobouky. Děti vypadaly úplně stejně jako rodiče. Jakožto velmi uzavřená komunita měli nejdřív problém s námi vůbec mluvit, ale nakonec nám nabídli možnost postavit si stan na chráněném místě kousek od domu. Kdo byli tito lidé? To se můžete dozvědět v tomto dokumentu s anglickými titulky. Kdo by neorozuměl, může se podívat na fotografie s popisky v češtině pod videem.
Mexická zvířena
Začněme od nejmenšího a v běžném životě nejnepříjemnějšího: komáři, mušky a mravenci. Jde o opravdu nesmírně otravnou havěť, která dokáže velmi důkladně znepříjemnit nejeden večer. Podle naší zkušenosti je dobré mít kromě repelentu a Fenistilu také citronelu smíchanou s olejem.
Podél Mayské riviery jsme se hodně setkávali s pestrobarevnými motýly, a také s kobylkami a velkými sarančaty (chapulines, langostas), zelenými či zelenočervenými, kteří si občas naskočili za jízdy na brašnu či na nohu, kousek se svezli a pak zase vystoupili. V té samé oblasti, především v prostranstvích Mayských ruin, jsme potkávali leguány, od malých po některé opravdu pořádné. Říká se, že jsou to hlídači mayské země a opravdu to tak na nás působilo. Dá se k nim přijít i hodně blízko, tedy dokud nezačnou měnit barvu a kývat hlavou nahoru a dolů, což v leguání řeči znamená „tak teď už ani krok, a vůbec, radši zmiz úplně.“
Zajímavými tvory jsou ptáci zanate (maysky x’kau) a calandria (maysky yuya). Černý pták zanate se podobá našemu kosovi, jen má delší ocas, šedý tenký zobáček a malá oranžová očka. Vydává velmi pronikavý zvuk, jakýsi táhlý pískot, a co je zajímavé, že těmito ptáky je většinou obsypaný určitý strom či místo, a nejvíce „zpívají“ při východu a západu slunce. Stát přímo pod stromem obsypaným zanaty je docela zážitek. Z dalších ptáků jsme se setkali s krásnými barevnými papoušky (v džungli v Palenque) a nedaleko od guatemalských hranic, na ekofarmě Tres Lagunas, jsme viděli a následně i drželi našeho prvního tukana (kterého jsme i nakrmili sekanými rajčaty). Na farmě jsme si také pohladili malého krokodýla, což bylo trochu riskantní, poněvadž měl zrovna před obědem (po týdnu, kdy nejedl, ho čekala hromada hovězího masa). Krokodýlům prý stačí jíst jen jednou týdně, ale můžou vydržet bez jídla i rok. Zhruba od města Sabancuy, kde projíždíme podél mokřad a malých říček, slyšíme děsivý řev vřešťanů… V lesích prý jsou také jaguáři a oceloti, jednoho ocelota potkáváme sraženého na silnici.
Día de los muertos aneb mexické svátky mrtvých
Tradice oslavy svátku (resp. dnů) všech zesnulých v Mexiku se svým bujarým pojetím zcela vymyká chápání svátku Dušiček v Čechách a na Slovensku, je to svátek plný barev, hudby a tance. Svátek oficiálně trvá tři dny mezi 31. říjnem a 2. listopadem a v různých částech Mexika se může slavit trochu odlišně. My jsme tyto svátky strávili ve městě Campeche, kde oslavy probíhají následovně: první den oslav je určen především pro děti, které se různě pomalovávají a v ulicích pak před porotou soutěží o nejlepší hrůzostrašnou masku. Druhý den je určen pro dospělé – v centru města Campeche se v ulicích vystavují oltářky a ženy si k tanci oblékly bílé, květinami vyšívané halenky huipil. Třetí den je pak čistě religiózní. Na hřbitovy se nosí květiny a na centrálním hřbitově San Ramón se slaví podvečerní mše.
Výzdoba oltářků věnovaných zemřelým typicky zahrnuje květiny, svíčky, ovoce, horkou nebo jen strouhanou čokoládu v nádobě jícara, sladký chleba riñón nebo camelia (podobné naší vánočce), panáka něčeho ostřejšího a především jídlo pro zesnulého – pibipollo. Příprava pibipolllo, jak nám vysvětluje majitelka hostince Cocina de Mamá v Hopelchénu, není složitá, ale důmyslná ohledně symboliky, kterou nese: jídlo z kukuřičného těsta (tělo zesnulého) s máslem a zelenými fazolemi (tlení) se naplní masem dle libosti a zabalené do banánových listů (látka na zakrytí těla) se umístí do díry v zemi (podsvětí) na předem rozpálené kameny a zaháže se listy ze stromu pixoi a navrch hlínou. Peče se hodinu a půl a velmi důležité je, aby dým ani pára neunikaly.
Krásný příběh s přípravou tohoto jídla najdete zde:
Tanec
A na závěr: co se na Yucatánu nejen při této příležitosti tančí? Podívejte se, jak vypadá typický tanec jarana a jak krásně vypadají tradiční halenky huipil:
